Surikaty
SURIKATY
Exotický název, podivuhodná zvířata. Surikaty stojící nehybně na zadních připomínají figurky vojáčků i okouzlující dětské hračky zároveň. Na pohled křehká stvoření odolávají štířímu a i hadímu jedu.
Žijí v poušti Kalahari, pusté bezodtokové pánevní krajině ve vnitrozemí jižní Afriky. Donedávna byly řazeny do společné čeledi s cibetkami, dnes patří do čeledi promykovití (Herpestidae). Nic to nemění na jejich přitažlivosti ani na fascinujícím způsobu života. Jejich společenství jsou tak organizovaná, že jen těžko lze nalézt ve zvířecí říši savců obdobná.
Skupiny surikat mají dvacet až třicet členů. Společenská hierarchie je přísná a respektovaná. V čele skupiny je dominantní pár - samec a samice. Mláďata mají pouze oni. Pokud zabřezne jiná členka tlupy, obvykle s mladým samcem, který si později vytvoří vlastní skupinu, záleží jen na vedoucí samici, zda a kolik mláďat z jejího vrhu zůstane naživu.
Březost trvá sedmdesát dní. V jednom vrhu bývá dvě až šest mláďat. Rodí se slepá, prohlédnou po deseti až čtrnácti dnech a osamostatňují se ve stáří sedmi až devíti týdnů. Už deset dní po porodu bývá dominantní samice opět březí. Sama by takové množství mláďat neuhlídala, společná výchova je zcela nezbytná. Podřízené samice někdy dokonce produkují mléko a kojí mladé, i když samy mláďata nemají a neměly. Vztahy v koloniích surikat bývají velmi přátelské. Společně své území hlídají, brání a společně vychovávají mláďata dominantního páru.
JEDEN DEN V ŽIVOTĚ SURIKATY
RANNÍ SLUNĚNÍ
Po noci strávené v noře pod pískem vycházejí surikaty jedna po druhé ven ztuhlé zimou (v noci je jen 20 °C). Při slunění panáčkují, aby slunce prohřálo co největší povrch těla. Srst je rozevlátá.
RANNÍ PÉČE A DVOŘENÍ
Je důležitou součástí každodenního ceremoniálu. Je pevně stanoveno, kdo o koho pečuje i jak dlouho, kdo se komu smí dvořit a kdo ne. Upevňuje se tím hierarchie ve skupině.
SBĚR POTRAVY
Většinu dne stráví surikaty hrabáním, aby získaly potravu - stonožky, ještěrky, drobné hlodavce, ale i hady a štíry. Za pár minut dokážou odhrabat několik kilogramů písku.
STRÁŽNÍ SLUŽBA
Střídají se v ní všichni členové skupiny. Stojí při tom nehybně na zadních nohou a opírají se o ocas. V případě nebezpečí vydávají ostré štěkavé varovné zvuky a celá skupina běží do úkrytu.
HRA
Mláďata si hrají neustále. Učí se tím zručnostem, které budou v životě potřebovat. Velmi často si v závěru dne s mláďaty hrají i dospělí členové skupiny.
ZÁKLADNÍ ÚDAJE:
SURIKATA (Suricata suricatta)
Řád: šelmy (Carnivora)
Podřád: pozemní šelmy (Fissipedia)
Čeleď: promykovití (Herpestidae)
Hmotnost: 0,6 - 1 kg
Délka těla: 25 - 31 cm
Délka ocasu: 20 až 24 cm
Výška těla: 9 - 13 cm
Zbarvení: šedohnědá srst s příčnými pruhy, nejširší jsou uprostřed hřbetu. Černě rámované oči, černá špička ocasu.
Rozšíření: jižní Afrika
Doba březosti: 70 dní
Někteří další příslušníci čeledi promykovití: promyka ichneumon, promyka mungo, promyka zlatá, promyka nosatá, promyka bažinná, promyka červená, promyka abudavan, promyka štíhlá, mangusta žíhaná, mangusta černokrká, mangusta drobná, mangusta liščí, magusta tmavá, mangusta plavá.
ANATOMIE SURIKATY
OČI
Surikaty dokážou objevit predátora ve vzduchu, například orla na vzdálenost několika set metrů. Daleko hůře vidí na blízko.
KŮŽE A SRST
Tmavá kůže a tmavé kořínky pískově zbarvené srsti pomáhají regulaci teploty. Když se po ránu surikaty sluní, srst je rozevlátá, přes den v horku přiléhá těsně na tělo. Řídká, ale poměrně dlouhá srst vytváří zdání, že jsou surikaty větší, než opravdu jsou.
TLAPY
Jsou vyzbrojeny dlouhými silnými hrabavými drápy. Jsou to vynikající nástroje na hrabání. Nevylučuje se, ale ani není dokázáno, že tlapami vycítí surikata pohyb kořisti pod pískem.
UŠI
Ušní boltce jsou velmi malé a zvláštní záhyb na nich uzavírá a chrání zvukovod před nečistotami z hrabání. Surikaty neustále naslouchají, zda odněkud nehrozí nebezpečí. Pokud ano, upozorní na ně ostatní ostrými štěkavými zvuky.
ČENICH
Vynikající čich pomáhá surikatám zjistit a lokalizovat potravu pod pískem. Je zároveň životně důležitý pro poznávání členů vlastní skupiny.
PACHOVÉ ŽLÁZY
Vydávají pižmový pach a jsou umístěny jednak u řitního otvoru, pod bradou a ve slabinách. Dominantní samec má nejsilnější pach z celé skupiny a značkuje teritorium.
